Když jsem v Malaze dohrála poslední kolo, všechno ze mě spadlo. Ta úleva snad musela být viditelná na dálku, a kdyby ten pád mohl být slyšet, pěkně by to žuchlo. Bylo to něco, co jsem v sobě nesla od prvního turnaje a nikdo si toho ani nevšiml. Vlastně ani já sama jsem si to nechtěla moc pouštět do hlavy. V tu přítomnou chvíli jsem chtěla jen hrát a mít zase ze své hry radost.
Letos to byl jeden z nejsložitějších roků mé profesionální kariéry, a přesto jsem jím proběhla – svým způsobem – velmi lehce. Nebylo to, jak by se mohlo zdát, snadné a kolikrát jsem se musela vydat ze všech sil, fyzických i psychických, ale zvládla jsem to!
Nejprve se mi v prvních šesti turnajích po zdravotní pauze podařilo udržet kartu na Ladies European Tour a s každým dalším odehraným turnajem se dostat do startovní listiny toho dalšího. Mezitím jsem si i nepozorovaně odskočila do Itálie a v evropské kvalifikaci získala nejen své jediné letošní vítězství, ale i pozvánku na letní US Open. Svůj už 21. major v životě. Na konci sezony z toho všeho bylo 17 odehraných turnajů na LET, včetně finálového pro 75 nejlepších hráček série, jeden major a plná karta na LET pro rok 2026.
Někdo by řekl průměr, já říkám solidní! A musím se u toho usmívat. Vím moc dobře proč. Vlastně jsem ve své patnáctileté kariéře patrně vůbec poprvé hrála nejen s lehkostí, ale i radostí z každé rány. Každý turnaj pro mě byl svátkem a setkání s ostatními hráčkami bylo jako setkání s dobrými přáteli.
Sama jsem se musela ptát: Proč to tak bylo, co se změnilo? Proč jsem nebyla ve stresu z cestování, ze ztráty karty, z výsledku? A odpověď: Nebyla jsem na to sama!
Je konec roku, čas bilancování a krátkého ohlédnutí za celou sezonou. Až teď v klidu domova mám opravdu čas si uvědomit, kdo všechno za mnou celý rok stál, komu je namístě vzkázat velké díky a bez koho by to nešlo! Ty „díky“ jsou vlastně čtyři.
Dík patří mé rodině, rodičům, manželovi, bratrovi a všem mým nejbližším. Ať už jsou na cestách se mnou, nebo mi jen drží palce z domova, vždy tu pro mě jsou a vždy se na ně mohu spolehnout.
Dík patří partnerům, kteří mi věří a jsou tu pro mě vždy, když je potřebuji. Je to Volvo a jeho auta, která mě vždy bezpečně a včas všude dovezou. Je to Bogner a jeho oblečení, ve kterém se cítím tak dobře. Moje domovské hřiště PGA National Czech Republic v Nebřenicích, kde si mě hýčkají kvalitou a mám vždy pocit, že jsem pro ně na prvním místě. Titleist a FootJoy, aby i moje nohy byly v pohodlí a ruce měly čím hrát. Elegantní hodinky Carollinum, abych přišla všude včas. Garmin mi ukáže cestu a vzdálenost. A pak jsou tu ještě ELAI, Amazing Places, Young Republic nebo proteinové tyčinky MG. Se všemi se ráda potkávám a vymýšlíme spolu, co udělat třeba pro vás, pro mé fanoušky na sociálních sítích.
Zvláštní dík pak patří pražské Dukle, kde mají celý rok pod kontrolou mé zdraví, agentuře CzechTourism, se kterou vždy ráda cestuji a objevuji Česko, a v neposlední řadě České golfové federaci za její neustálou podporu, rady a vždy srdečnou pomoc. Už od mých dětských let.
Další dík bych ráda věnovala vám všem, mým fanouškům. Jste se mnou alespoň virtuálně v každém okamžiku. Ať se mi daří, nebo nedaří, na turnaji, na tréninku nebo na cestách. Vaše podpora mi dodává sílu vždy, když ji nejvíc potřebuju. Ta pozitivní energie je kolikrát neuvěřitelná.
A pak je tu ještě jedna parta lidiček, kteří jsou zdánlivě neviditelní, ale jsou tu po mě kdykoli. Klidně ve tři ráno, když jsem třeba v Austrálii, nebo o půlnoci, když něco nesnese odklad. Každý má svůj specifický úkol, každý je profesionál a každý má na letošní sezoně svůj velký podíl. To je můj tým a velký dík tak patří také jim!
Vedle poděkování bych vám všem ráda do nového roku popřála to, co se mi letos podařilo a na turnajích jsem našla: Umění udržet si tu životní lehkost, nadhled a radost, se kterými se dají zvládnout všechny výzvy.
Foto: Michaela Valášková
