30. září .2023

Každý sportovec to zná – a trenér potvrdí –, že forma se dá načasovat jen dvakrát do roka. To jste nahoře, hrajete o tituly, končíte mezi nejlepšími, neděláte chyby, stoupáte žebříčkem a svět se zdá být až bezstarostně růžový. Když formu nemáte, může to být boj. Se sebou samým, s tělem, s hlavou, s podmínkami na hřišti, s putty, které vám končí centimetr od jamky – třeba devětkrát za sebou –, s nekonzistentností a chybami, které se do hry kdo ví proč vždycky vloudí. Možná zrovna stokrát dole mezi dvěma vrcholy formy nejste, ale otázka v tomto mezidobí zní vždy stejně: Jak nízko, nebo vysoko, si to svoje „dole“ dokážete nastavit, a pak i uhrát?

Jako by nestačilo, že si forma, která netrvá věčně, bere volno. To se na čas musíte obrnit trpělivostí, pracovitostí a spolehnout se na vlastní zkušenosti a vyhranost. Svou hru postavit na sebedůvěře a nenechat se rozhodit vnějšími vlivy. K tomu všemu se ale občas zblázní počasí. A právě letošní letní část sezony, kdy jsem měla formu trochu níž, počasí stálo za to. Pěkně nahoru dolů!

Londýnské léto se nekonalo. Centurion nás přivítal zimou, téměř zimní bouřkou, silným větrem a stejně silným deštěm. Hřiště měkké. Počasí dole. Alicante bylo pravým opakem: Na La Selle bylo horko, 90% vlhkost a pro změnu bouřky. Tentokrát ty pravé letní, strašidelné, které několikrát přerušily hru. Hřiště tvrdé, vyprahlé. Počasí brutálně nahoře. Évian-les-Bains bylo něco mezi Anglií a Španělskem. Příjemné teplo, ale opět déšť a stále přítomný strach, že nás zase bouřka požene do klubovny. Hřiště měkké, až moc. Počasí někde mezi nahoře a dole, jako moje hra na Évianu.

Nedávno se mě zrovna někdo ptal: „To máš s sebou tolik oblečení? Jak to na tak dlouhou dobu zabalíš?“ No, mám i nemám. V balení mám naštěstí dlouholetou praxi a dokážu odhadnout, kolik čeho potřebuju. Když jste ale z domova déle než dva týdny, musíte si občas někde vyprat. V Americe to můžete řešit v laundrymatu. Znáte to asi z filmů: Prádlo dáte do pračky, nasypete prášek, vhodíte minci, vytáhnete knížku, sednete si na lavičku a čekáte, až se vypere. V Evropě vám zase pomůže, když se ubytujete přes airbnb v bytě s pračkou. Ušetříte nějaké peníze a čas a nemusíte nikam chodit. A lépe se tam i oblečení suší. Jen si představte, když třeba celý den hrajete v dešti. A že nás letos déšť moc nešetřil! I když máte od Bognera oblečení na golf dost, víc než na dva turnaje do kufru nezabalíte. Tak perete.

A pak přišel Dundonald, skotská Vysočina a jejich typické léto, tedy déšť, vítr a přes den jen 15 °C. Hřiště Troon bylo po měsíčním dešti hodně měkké, ale krásně zelené. Počasí dole. A následoval podruhé v krátké době zase Londýn. Tentokrát úplně jiný – příjemný, slunečný, až skoro horký. Hřiště Walton Heath tvrdé, ale spravedlivé, jak už to na The Open bývá. Počasí nahoře, ale tady jsem už začala cítit únavu a s týmem jsme se nakonec rozhodli udělat přestávku na regeneraci, abych se dala dohromady před obhajobou v Irsku. To, co mě do té doby drželo na nohou, bylo snad i těch 50 000 diváků na hřišti. Páni! Jako na mužském The Open.

Když jsem se za těmi pěti týdny a pěti turnaji ohlédla, byla jsem unavená, ale spokojená a měla ze své hry dobrý pocit. Vybojovala jsem si dva majory, a i když se ten první v Évian-les-Bains nepovedl, kousek od Londýna na Britském Open to už bylo zase solidní. Dodnes netuším, co se ve Francii stalo – možná nedoléčená viróza ještě z Prahy –, ale pomohlo mi to se zase nadechnout a začít stoupat nahoru.

A to si představte, že pro mě The Open nezačalo zrovna nejlépe. Asi dvacet minut před startem mě do paže píchla včela. Docela mě to vystrašilo a Sean zavolal doktora. Dostala jsem i prášky na bolest. Jako by jen ta nervozita z prvního kola největšího majoru nestačila.

Mimochodem všimli jste si, kolik už jsme toho letos nacestovali nebo jak jsou turnaje v kalendáři naskládané? Cestovní plány jsou přímo logistická operace. Mám na to naštěstí tým, který se mi stará o letenky a ubytování nebo o pronájem auta. Až je mi jich kolikrát líto, třeba když se na poslední chvíli dozvíte, že jste ve startovní listině Women’s Open nebo že jeden turnaj vynecháte a poletíte si domů odpočinout. Ani nechci vědět, co se pak doma v Praze děje. Konečně i tohle je týmová práce, bez které by to nešlo. Nejsem na to naštěstí sama.

A ještě jedna věc se stala. Když jsem se vrátila domů o pár dnů dříve a slíbila si, že týden nevezmu hole do ruky a budu jen odpočívat, zavolali si mě na Volvo. Jakmile jsem do Průhonic dorazila, sebrali mi klíčky od auta. A hádejte proč? Dostala jsem jiné, prý jako překvapení. Je vlastně podobné tomu starému, ale má spoustu nových vylepšení. Asi by mi měli dát něco malého, městského, co se vejde na Prahu 1 a co je zrovna in, ale známe se už hodně dlouho. Moc dobře vědí, co na golf a cestování potřebuju. A tak jsem dostala zase to velké auto, kam se mi do kufru vejde ne jeden, ale pohodlně i dva bagy a po cestě mi sedačka namasíruje záda. Jak dobrého obchodního partnera máte, kolikrát poznáte ve chvíli, kdy to nejvíc potřebujete a nejméně čekáte.

Stejně jako můžete být nahoře nebo dole, můžete mít štěstí nebo smůlu, případně štěstí v neštěstí. Do Irska jsme se Seanem letěli o něco dříve. Jako obhájce titulu máte spoustu povinností, ale také tu čest bydlet na zámku Dromoland přímo na hřišti. Irové jsou neuvěřitelní a dokážou si šampionů vážit. Nakonec jsme tedy podle zdejší tradice opravdu bydleli na zámku, a navíc tam nebyli sami, ale s celou rodinou. Seanovi přiletěli do Newmarket-on-Fergus rodiče. Tak bylo celý týden o zábavu postaráno.

Vlastně měli také obrovské štěstí, že vůbec dorazili. V Londýně – zase ten Londýn, bude o něm ještě řeč – vypadl letový systém a život ve vzduchu se na pár hodin zastavil. My doletět stačili, hole bohužel ne. Zasekly se někde na letišti a museli jsme na ně den čekat. Bohudíky jenom den. Jiné hráčky takové štěstí neměly – některé dorazily až na soutěžní kolo. Šly v podstatě rovnou na hřiště. Jsou to ale profesionálky a se vším se popraly i bez cvičného kola stejně dobře jako já.

To, že vám někde zakufrují hole, je poměrně běžné. Nejčastěji právě v Londýně. To je snad pravidlo. Ať letíte odkudkoli kamkoli přes Londýn, můžete se vsadit, že na hole budete u pásu čekat zbytečně. Když čekáte déle než 24 hodin, přepadne vás lehká nervozita. Nakonec si ale stejně uvědomíte, že s tím nic nenaděláte a že větším letištím – pokud to jde – je zkrátka lepší se vyhýbat. Zatím se mi naštěstí nestalo, že by hole nedoletěly vůbec, tak snad mě to štěstí v neštěstí ani v budoucnu neopustí.

Irsko a Nizozemsko byly fajn. Počasí na obou turnajích nahoře, jen s jedním přerušením pro bouřku. Irské hřiště Dromoland Castle tak mokré a měkké, že jsme si mohly míčky stavět a čistit, nizozemské Hilversumsche naopak tak vyprahlé a tvrdé, až na něm míčky běhaly jako o život. Na obou turnajích jsem předvedla skvělá poslední kola, která mi dají spoustu energie do budoucna.

Když se bavíme o tom herním „dole“, kdy zrovna formou netrpíte, musíme se bavit také o penězích. Projít cutem je povinnost stejně jako hrát až do poslední jamky a snažit se posunout v pořadí. Jestliže máte herní minimum někde kolem třetí desítky, vystačí vám finanční odměny horko těžko na pokrytí nákladů na cestování, ubytování a jídlo. Na vše ostatní musíte rychle zapomenout. A to mluvíme o turnajích a cestování po Evropě.

Druhou věcí, o které se nikde moc nemluví, je zdanění. Je hezké vidět, že jste si za turnaj vydělali tolik a tolik, které si připíšete na účet. Není to pravda. Z částky, kterou uvidíte ve výsledcích, musíte odečíst průměrně 20 procent, které vám vezme lokální daň, a něco si na poplatcích nechá i Ladies European Tour. To, co vám přistane na účtu, je v lepším případě výhra minus 30 procent, někdy i méně.

Čeká mě konec sezony. Pár turnajů, které by měly celý rok podtrhnout, abych ho zakončila s dobrým pocitem. Udělám proto všechno, abych si to „dole“ zase posunula o něco výš, blíž k tomu nahoře, a mohla se o něco víc těšit na příští rok. Ale nepředbíhejme, ještě pár turnajů mám před sebou…