30. června 2023
Je to zvláštní. Když napíšete v angličtině „piece of cake“, znamená to něco snadného. Když napíšete v češtině, že jste si ukousli větší sousto, je to právě naopak. A toho koláče bylo za poslední tři měsíce opravdu hodně.
Když jsme se Seanem přeletěli ze Singapuru do Thajska na krátkou dovolenou a nabrání sil, vypadalo to skvěle. Navíc po úspěšné sérii prvního jarního swingu, při níž jsem zaznamenala několik top 10 a čtvrté místo z individuálního pořadí týmové soutěže Aramco. Svět vypadal růžově. Až do návratu do Prahy.
Začalo to vlastně hned po příletu, kdy jsem ještě s časovým posunem a téměř přímo z letiště jela do Kácova na Panoramu převzít cenu od české PGA za loňský rok – děkuji za ocenění, velmi si toho vážím. To bylo před šesti týdny, ještě bez turnajového shonu. Krásná pohoda se rozplynula hned v dalších dnech.
Nic nemusí být tak, jak to může na první pohled vypadat. Život profesionálního sportovce se netočí jen kolem turnajového kalendáře. Když se nehraje, máte krom tréninku a udržování se v bojovné náladě i mnoho dalších závazků. Třeba účast na tiskové konferenci domácího turnaje. Není to povinnost, ale čest a radost. Nicméně zabere vám celý den. Je potřeba věnovat se partnerům – nikoli těm životním, ale obchodním a mediálním. A čas si musíte najít i pro dobrou věc: Já jsem podpořila spolek ALSA, který se stará o pacienty se zákeřnou nemocí ALS. Znamená to se nejen pět hodin starat o partnery na jedné jamce, ale také přiložit ruku k dílu několik dní před turnajem.
Plánovaný odpočinek se najednou smrskne na pár dnů s rodinou a kamarády a několik cvičných kol na domovském hřišti PGA National v Nebřenicích.
Najednou se začnete těšit na další sérii turnajů. Začali jsme ve Francii, v mém milovaném Évianu, který nám ale po příjezdu ukázal svou odvrácenou tvář. Už jsme se pomalu se Seanem začali připravovat, že deštník až do neděle neodložíme. Na ostrá kola naštěstí nepršelo, ale už tak těžké hřiště dostalo přívaly vody co proto. Netolerovalo nám jedinou chybu. Vidět to bylo hlavně v prvních kolech. Jen tak tak jsem se vešla do cutu. Byla to dvě šťastná birdie na závěr druhého kola, která mě udržela ve hře a hodně motivovala. Bylo z toho parádní 17. místo. Z mého pohledu a vzhledem k náročnosti rozmoklého hřiště to byl skvělý výsledek.
Na Floridu jsme letěli hned v neděli. Získali jsme tak jeden den navíc na to, abychom se aklimatizovali a srovnali si šestihodinový časový posun. Najednou jsme se ocitli ze zimy v horku, z deště ve vysoké vlhkosti a z kostřavy v bermudě.
První kolo bylo jako jízda na dobré vlně: trefené fairwaye, zasažené greeny v regulaci a umístění mezi třemi nejlepšími. Jenže první polovina druhého kola byla trochu divočina s několika double bogey. Naštěstí mě to nerozhodilo a na druhé devítce jsem se dokázala zkoncentrovat. Do klubovny jsem šla s klidem a pocitem, že to tam poslední den napadá. Ta trpělivost se mi vyplatila.
I když jsem ještě po první devítce ztrácela na vedení několik ran, tři jamky před koncem mohlo být srovnáno. Putt do birdie mi tam ale nespadl a poslední dvě jamky už nikomu skórování nenabídly. Šance na play-off se tak rozplynula. I tak z toho bylo druhé místo, jen ránu za vítězkou a ránu před nedávnou světovou jedničkou Lydií Ko. Co víc si v takové konkurenci hráček z LPGA Tour přát? I v Evropě už dokážeme hrát konkurenceschopný golf!
Už v té chvíli jsem začala tušit, že by moje jméno mohlo být historicky poprvé mezi stovkou nejlepších hráček planety. A stalo se. I když můj tým byl opatrný a věštil mi místo někde kolem 94. příčky, v pondělí večer to byla pozice s číslovkou 89 a 15. pozice mezi Evropankami. WOW! Vlastně jsme to ale se Seanem ani neměli čas oslavit.
Naše cesta po Evropě směřovala na sever. Po delší době jsme měli možnost na turnaje odcestovat autem, vynechat letiště a pro jednou se nebalit v úsporném režimu, kdy s sebou máte jen to, co se vám vejde do jednoho kufru a jednoho příručního zavazadla. Přece jenom když se vydáte na čtyři týdny z domova, jeden kufr vám nemusí stačit. Zvláště dnes, kdy nevíte, zda bude pršet, bude zima, nebo budou panovat teploty přes 30 °C.
Evropská série je rozmanitá. Nejdříve nás čekal měkký a rozmočený Évian, pak šťavnatá – nikoli vysušená – Florida a teď tvrdý, téměř linksový Helsingborg. Jen si zvyknout, jak a kam mi míček odskočí, jak daleko doběhne a jak „blízko“ taky někdy může být voda, mi chvíli trvalo. Nezačala jsem nejlépe. Vedle svých největších soupeřek dvěma bogey. „Krásný“ vstup do turnaje, ale ono je vlastně jedno, kdy bogey zahrajete. Vymazat ztrátu z úvodu kola přesto nebylo jednoduché. Druhé kolo bylo lepší a v tu chvíli jsem ani netušila, že to nejlepší jsem si nechala až na neděli.
Eagle, ale jaký! Míček zahraný ze 146 metrů šestkou železem přímo do jamky. To se jen tak nestává a dlouho si to pamatujete. Jak to dokáže motivovat, vybídnout k pohledu na leaderboard a myšlence, že se s tím dá ještě něco dělat! Na jediné jamce upíšete dvě rány, poskočíte do nejlepší desítky a v hlavě se vám honí myšlenka na umístění mezi první pětkou. Když k tomu pak zapíšete ještě tři birdie na posledních třech jamkách, je z toho čtvrté samostatné místo. I po těch dvou bogey hned na úvod prvního kola. Skládat zbraně po prvním neúspěchu se zkrátka nesmí. Najednou byla ta cesta, kterou jsme měli před sebou – přes celé Švédsko až do Stockholmu – zase o něco kratší.
V autě si obvykle krátíme čas povídáním a posloucháním hudby nebo podcastů a často se stane, že ten, kdo právě neřídí – většinou jsem to já –, usne. I když řídím ráda a často si za volant sednu, tak toho víc odřídí Sean. Já se vezu. Snažím se odpočívat. V novém volvu to navíc jde skvěle. Máme masážní sedačky a auto se lehce řídí. Je to spíš taková radost než námaha. Můžeme si tak i cestu užít. Zvlášť když zrovna jedeme volvem na Volvo.
Volvo Car Scandinavian Mixed, tenhle společný turnaj s mužskou DP World Tour, je něco úplně jiného. Jako bychom omylem zabloudily do pánské šatny. Všechno je větší, má jiné barvy, jiné popisky, jinak voní, je složitější, těžší a delší. Najednou se pohybujeme po úplně jiné mapě. I birdie karty jsou pro muže a vše také trvá mnohem déle. Než se jen zaregistrujete a rozkoukáte! Nakonec si ale v duchu řeknete: „No co, vždyť je to jen golf a ten se hraje pořád a všude stejně. I když jsou jamky delší!“
Někdo by si mohl myslet, že moje dělené 63. místo není nic moc, ale mezi muži? Byl to sice jen golf, ale přiznám se, že úplně jiný. Dámský na hřišti připraveném pro pány. V obou finálových kolech na nás čekalo těžké navrtání jamek, a tak rychlé greeny, jaké běžně na našich turnajích – občas ani na majorech – nemáme.
A aby toho nebylo málo, tak si třeba takhle v neděli vstanete v pět ráno, jdete se rozehrát, dáte si finálové kolo, sprchu, hodinku spánku a už zase sedíte v autě a frčíte si to ze Švédska do Německa. Po cestě plníte mediální povinnosti a modlíte se, abyste stihli trajekt do Rostocku. A ten na vás opravdu nepočká, i kdybyste ten turnaj vyhráli.
Na Amundi do Berlína jsem se hodně těšila. V loňském roce se mi totiž na hřišti dařilo skórovat. Jenže letos jsem se nějak na hru nedokázala koncentrovat. Vlastně jsem podle představ zahrála až nedělní, třetí kolo. A to jsme vstávali před čtvrtou, hráli jen ve dvou – nejrychlejší turnajovou osmnáctku v životě – a v klubovně, na druhé snídani, byli už před desátou. Některé hráčky ještě ani nevyrazily na hřiště. Možná mě to nakoplo a v neděli to tam začalo zase padat. Znamenalo to posun o 29 míst nahoru. Největší radost jsem ale měla z pocitu, že jsem hru nevzdala a nikdy nepřestala věřit, že i přes pomalý start do finálových kol projdu. Umístění mezi třicítkou nejlepších je po tak špatném začátku solidní výsledek.
Jestli se na něco opravdu těším, pak je to domácká atmosféra, kterou má berounský turnaj. Není to jen hra před fanoušky, ale přístup, s jakým k turnaji všichni přistupují. Berou ho za svůj a chtějí se ukázat v tom nejlepším světle.
Kdyby mi ale někdo řekl, že to nejtěžší mě čeká až doma, asi bych mu nevěřila. Někdy je to zkrátka boj. Jsou dny, kdy ta řada puttů, kdy vám míček vyskočí z jamky, olízne její okraj nebo od ní skončí centimetr, nekončí a nekončí. Nepamatuju se, kdy jsem něco podobného zažila a devět jamek po sobě neměla ani jednou alespoň maličko štěstí. Asi si ho schovávám na příště.
První polovinu sezony jsem zakončila v Olomouci. Dobrogolf pro mě znamená hodně, a když to jde, nechci na něm chybět. Na charitativní turnaj už jezdíme 12 let a vždy je tam příjemná atmosféra. Zahrát si přijedou lidé, kteří jsou opravdoví srdcaři.
Pokaždé se snažíme vybrat peníze na dobrou věc. Letos jsme je věnovali fondu na rekonstrukci zahrady v hospici na Svatém kopečku. Je to dlouhodobý projekt s rozpočtem přes 30 milionů korun. Tak jsme alespoň troškou přispěli. Vždy jsme se snažili vybrat peníze na jednorázovou pomoc, ale teď to bylo jiné. Projekt zahrady a také lidé, kteří v hospici žijí, mi přirostli k srdci. Dokonce jsme měli čas se tam zajet podívat a na vlastní oči vidět, jaký smysl má pomáhat i jinde než třeba jen v Praze a jejím bezprostředním okolí. Určitě jsem tam nebyla a nepřispěla naposledy.
Teď mě čekají dva týdny relativního volna a pak šest turnajů, které by měly končit až v září v Irsku na KPMG, kde budu obhajovat titul. Tak uvidíme, jak to zvládnu. Dám si týden odpočinku, abych načerpala síly. Hlavně ty duševní, protože fyzicky se cítím překvapivě dobře. Možná i proto, že se na druhou polovinu sezony moc těším. Čekají mě dva majory, Evian a British, což je skvělé – jsou to pro mě dva opravdové vrcholy letošní sezony. Navíc tam nebudu jako česká hráčka jediná.
Ten kousek koláče, který jsem si ve druhé polovině jara ukousla, nebyl žádný „piece of cake“, byl opravdu velký, ale stál za to. Nádherné dva měsíce s golfem, cestováním, povinnostmi, radostmi a pocitem, že se dá hrát golf nejen pro úspěchy, ale i pro dobrou věc.
A jaká bude druhá polovina roku? Nevím. Jen se těším, co mi život přinese, co mi postaví do cesty a čím mě překvapí…
